Proč pro záchranu planety potřebujeme více upřímnosti a více činů

Spisovatel a básník Oliver Wendell Holmes kdysi řekl: „Skoro všechnu upřímnou pravdu na světě říkají děti.“ Jeho slova se mi vybavila, když jsem si povídal s jednou mladou dívkou o jejím velkém přání: zavřít průmyslové velkochovy a zajistit dobrý a zdravý život všem zvířatům na této planetě. 

Ještě před 23. zářím, kdy se koná summit OSN o potravinových systémech, chtěl jsem dát prostor pro vyjádření mladým lidem. Z důvodů, které vám budou brzy zřejmé, byla Izzy Rhodes přirozenou první volbou.

Izzy, které bylo nedávno 13 let, jsem potkal poprvé před třemi lety. Tehdy jsme fotili zvířata na farmě a ihned mi bylo jasné, že Izzy má se zvířaty silné pouto. Žádného z nich se nebála, ať už to byly slepice, krávy nebo prasata, a přistupovala k nim s respektem a soucitem. Během chvilky s nimi začala mluvit, krmit je a hladit je, bez ohledu na jejich velikost nebo druh. Zůstal jsem ohromen, s jak naprostou přirozeností se s nimi sžila. Nebylo možné si nevšimnout, že Izzy hospodářská zvířata opravdu miluje.

O tři roky později mi v emailové schránce přistálo video, které sama Izzy natočila. Šlo o jednoduché, ale působivé video, ve kterém se snažila poukazovat na devastaci způsobenou mašinérií průmyslových velkochovů. Nebylo to poprvé a ani naposledy, co mě uhranul její zápal a hloubka jejích znalostí, překvapivá vzhledem k jejímu věku. A tak jsem Izzy poprosil, aby mi věnovala rozhovor o svých motivacích a přesvědčeních.

Philip: Prozradíš mi, odkud pramení tvoje láska ke zvířatům a proč jsou pro tebe zvířata tak důležitá?

Izzy: Zvířata jsem vždycky zbožňovala. Prostě všechny, od domácích mazlíčků po divoká zvířata. První, na co si z dětství vzpomínám, jsou zvířata. Psi a kočky, které jsme měli, byli moji skuteční přátelé a chodili za mnou všude. Spali se mnou v posteli a když mi bylo nejhůř, rozveselovali mě. Zvířata nás nijak nesoudí a vždycky tady pro nás jsou.

Philip: Které zvíře máš nejraději?

Izzy: Nejraději mám koně. Mám štěstí, že zrovna teď mám jednoho vypůjčeného. Ale v září, až půjdu zpátky do školy, půjde zpátky ke svému majiteli.Koně mám moc ráda, protože se s nimi cítím svobodná. Vždycky, když jsem u nich, když na nich jezdím, starám se o ně nebo je čistím, dokážou zaplašit všechny zlé myšlenky a strachy. Když jsem s koňmi, nebo vlastně s jakýmkoli zvířetem, můžu být prostě šťastná. A myslím, že můj kůň mě má rád zrovna tak moc jako já jeho.

Philip: Hodně lidí má rádo své domácí mazlíčky, ale ty ses rozhodla hájit hospodářská zvířata a bojovat proti průmyslovým velkochovům. Proč?

Izzy: Strašně mě šokovalo a vyděsilo, když jsem se dozvěděla ta různá fakta a čísla. Je hrozné a děsivé si uvědomit, že jedna miliarda lidí sní každý rok deset miliard hospodářských zvířat. Jak můžeme takhle pokračovat, když se rodí stále více a více lidí? A to, v jakých podmínkách zvířata chováme, v temných halách a mizerných podmínkách, kde se nemohou ani otočit. Je to jako vězení, ale ještě mnohem horší! Je to prostě příšerné. Kuřata mají pro sebe více místa v troubě než v klecích a prasnice si nemohou ani lehnout, natož otočit. Jak to můžeme dopustit?

Philip: Myslíš, že tohle můžeš nějak změnit?

Izzy: Myslím si, že někoho by možná mohlo zaujmout, když dítě vytýká dospělým, jak se chovají k hospodářským zvířatům. Možná taky můžu inspirovat mladé lidi v tom, jak jíst. Kdyby viděli ty fotky a videa, co jsem viděla já, vím, že by taky byli zděšení. Problém je, že o tom nikdo moc nepřemýšlí. Každý má spoustu práce, lidi myslí na jiné věci, které jsou zábavnější.

Philip: Dokázal tvůj zápal a přesvědčení proměnit to, jak tvá rodina vnímá jídlo nebo co společně jíte? 

Izzy: Ano, i moje paní na hlídání vám to potvrdí. Jíme jen vejce, maso a ryby z biochovů. Maso doma už skoro vůbec nejíme. Bohatě nám stačí třeba pizza s rajčaty a sýrem. Zrovna teď začínáme ochutnávat veganský sýr. Kupujeme vegetariánské masové kuličky ke špagetám a vegetariánské burgery. Já miluju ovoce a zeleninu… jé – a veganské Magnum! Mléko nepiju vůbec nikdy.

Philip: Jak na to reagují tvoji kamarádi, když jim připomeneš, že je důležité zajímat se o to, co jí?

Izzy:  Hodně z nich nad tím nikdy nepřemýšlelo, nikdo jim to neřekl a ani ve škole se o tom neučíme. Taky si myslím, že si pořád hodně lidí myslí, že když je někdo mladý a zajímá se o životní prostředí, je trochu blázen. Jako že patří do Extinction Rebellion, chodí na demonstrace a tak podobně. Ale já jsem jen obyčejná holka, která má obavy o svojí budoucnost a hrozně moc jí záleží na hospodářských zvířatech a taky chce přispět ke změně.

Philip: Díky bohu, Izzy, potřebujeme více lidí jako ty. Všichni se teď soustředí na summit OSN o potravinových systémech, který bude 23. září. Pokud bys byla v jedné místnosti se všemi těmi lídry, co bys jim řekla?

Izzy: Byla bych ráda, kdyby dospělí projednou udělali, co řeknou. Ne aby se jen postavili, pronesli spoustu vznešených a moudrých slov a pak neudělali absolutně nic!  Jak by bylo jim, kdyby jejich milovaný pes nebo kočka byli najednou zavření v kleci, ve které si nemohou ani lehnout nebo se otočit? Jestli mají děti, v jakém stavu jim nechávají planetu? Vždyť jejich vnoučata možná uvidí lvy, slony nebo gorily už jen v pohádkových knížkách nebo na tapetách v dětském pokoji. A z téhle nádherné planety se stane něco jako kulisa z počítačové hry - temno, žádná zvířata, žádní motýli, jen lidé se zbraněmi, kteří se snaží ochránit poslední zbytečky pitné vody a jídla. To oni tohle způsobili. Mohou za to lidé, kteří mluví na jevišti, ale neudělají nic. Mohou za to lidé, kteří brzy už nebudou žít a neuvidí, jak nám zničili celý svět.

Philip: Za deset let ti bude něco přes dvacet. Co si myslíš, že v té době bude jinak? V co nejvíce doufáš? 

Izzy: Věřím a doufám, že všichni budeme jíst jinak. Určitě víc rostlinně. Víc toho, co roste v místech, kde žijeme. Myslím, že mnohem víc lidí si bude pěstovat jídlo samo. Zrovna nedávno se nám poštěstilo přestěhovat se na venkov a tady si té změny všímám.

Nejvíc doufám, že tady svět stále ještě bude! Že nebude spálený na uhel nebo zaplavený vodou. A že většina nebo všichni dospělí konečně pochopí, že průmyslové velkochovy prostě musely skončit, už jen kvůli zvířatům, kvůli divoké přírodě a kvůli našemu klimatu. A snad pochopí, že to jak se s těmi zvířaty zacházelo, bylo prostě nechutné. Stydím se, jen si na to vzpomenu.

Ale teď mám pocit, že svět je jako rajská zahrada a dospělí jako hadi, kteří tuhle zahradu zničí ještě dřív, než si v ní budou hrát děti.

Náš rozhovor skončil a já cítil, jak mi setkání s tak silnou a zapálenou mladou osobností vlilo do žil novou energii a nadšení. 

Máme veliké štěstí, že mezi námi jsou tak zapálení mladí lidé, kterým skutečně leží na srdci osud dalších tvorů, se kterými sdílíme planetu, nespravedlnost ukrytá ve velkochovech a náš pokažený potravinový systém. A že se nebojí zvednout se a něco s tím dělat.

Teď je řada na dospělých, aby se pustili do práce a něco s tím udělali. 

O autorovi: 

Philip John Lymbery je globální ředitel Compassion in World Farming, hostující profesor na Winchesterské univerzitě a autor dvou knih - Farmagedon a Mrtvá zóna. Číst více.