Letos na Mezinárodní den tučňáků (25. dubna) si hezky posvítíme na zničující spojení mezi průmyslovými velkochovy a neutěšenou situací tučňáků, a také na to, jak lze zvrátit stále sílící krizi.

Před několika lety jsem měl to štěstí, že jsem odletěl do Jihoafrické republiky a mohl strávit trochu času mezi stvořeními, která ve zvířecí říši patří mezi ta nejvíce fascinující: tučňáky.

Tento nelétavý pták, jenž obývá jižní polokouli naší planety, po ní svou charakteristickou kolébavou chůzí ťapká už více než 60 milionů let. Ale teprve nedávno zaujal představivost člověka.

Tím, co nás na nich upoutalo nejdříve, byla jejich elegantní a uhlazená černobílá pírka, ale důvodem, proč tučňáky chováme v oblibě tak dlouho, jsou jejich úchvatné rituály a chování.

Když v roce 2005 vstoupil do kin dokumentární film Putování tučňáků (March of the Penguins), spousta z nás dostala vůbec poprvé možnost nahlédnout do života tučňáků. Mohli jsme sledovat jejich složité pářicí rituály, vazby, které si spolu v koloniích budují, i to, kam jsou schopni zajít, aby ochránili svá mláďata.

Ačkoli na souši působí poněkud neohrabaně, zjistili jsme že, jsou mimořádnými plavci a také skvělými lovci. Jak jsou zvláštní a neobvyklí, tak jsou inspirativní.

Boj o přežití

To byl také důvod, proč jsem měl takovou radost, když jsem se před několika lety vydal na Boulders Beach v Kapském městě a osobně a hezky zblízka měl možnost pozorovat tučňáka brýlového.

Nebyl jsem tam však jako žasnoucí turista, prováděl jsem výzkum pro svou knihu Mrtvá zóna: Tam kde žily divočiny (Dead Zone: Where the Wild Things Were), abych pochopil, jak je možné, že dochází k tak rapidnímu snižování počtu jedinců živočišného druhu, jenž v zásadě nemá přirozeného predátora. Moji fascinaci těmito tvory kalil skličující pocit zděšení.

Mnozí z nás vědí, že klimatické změny představují pro tučňáky velké nebezpečí, obzvláště pak v Antarktidě, kde stále se zvyšující teplota ničí ledové životní prostředí tučňáka císařského a kroužkového.

Méně známá je ale skutečnost, že o přežití bojují i tučňáci žijící třeba v Jihoafrické republice, Peru či na Galapágách. Jejich zdroj potravy je totiž stále vzácnější, hlavně kvůli průmyslovým velkochovům.

Říkáte si, co mají krávy, kuřata a lososí farmy společného s tučňáky? Odpověď je nasnadě: rybí moučku.

Většina tučňáků se živí mořskými rybami – drobnými rybkami, jako jsou ančovičky, sardinky a sledě, které loví v otevřených pobřežních vodách. Tuto rybí drobotinu však z moří a oceánů v ohromných kvantech vysávají komerční rybáři: téměř jedna pětina tohoto množství se na celém světě využívá k výrobě levného krmiva pro zvířata ve formě rybí moučky podávané průmyslově chovaným zvířatům. 

Počet stále klesá

V důsledku toho začalo množství tučňáků v těchto oblastech dramaticky klesat. Před nějakými sto lety se na pobřeží JAR batolilo něco mezi 3 a 4 miliony tučňáků. Dnes jich ve volné přírodě zbývá pouhých 50 000.

Situace je už tak vážná, že odborníci dospěli k názoru, že pokud se nic nezmění, africkým tučňákům hrozí během několika desítek let vyhynutí.

Každoročně totiž z oceánů na celém světě vylovíme více než 17 milionů tun mořských ryb, což je zhruba 90 miliard jednotlivých ryb. To má mimořádně závažný dopad především na peruánské tučňáky. Peru je největším hráčem v tomto oboru – produkuje celou třetinu rybí moučky vyráběné na celém světě, přičemž většina z ní putuje jako krmivo průmyslově chovaným zvířatům v Evropě a Číně.

Tučňáci však nejsou v bezpečí ani v Antarktidě. Rybářské lodě z celého světa každý rok prodají zhruba 200 000 tun krilu na výrobu krmiv pro hospodářská zvířata, domácí mazlíčky a rybářské návnady. A přitom tento drobný korýš je součástí potravy tučňáků a dalších ptáků, ryb i velryb.

Je třeba dosáhnout změny, abychom zachránili tučňáky

Jde o scénář zničujících rozměrů – ale o neutěšené situaci tučňáků se skoro vůbec nemluví. Právě proto chci využít letošního Mezinárodního dne tučňáků, abych vrhl trochu světla na tento urgentní, ale dokonale řešitelný problém.

Jako spotřebitelé, znepokojení občané a přátelé zvířat, musíme požadovat změnu k lepšímu – což znamená bojovat za ukončení průmyslových velkochovů. Potřebujeme se totiž vydat směrem k regenerativním, agroekologickým způsobům zemědělství, které nespoléhají na rybí moučku coby krmení pro zvířata.

Třikrát denně můžeme prostřednictvím volby toho, jak se stravujeme (tedy tím, že budeme jíst méně masa, mléčných výrobků a ryb), sehrát důležitou úlohu a udělat to nejlepší, co můžeme: jíst pouze to, co je produktem zodpovědného zemědělství prostého krutosti páchané na zvířatech, a sáhnout po produktech z pastevních chovů, chovů s výběhem či ekologických chovů.

Cena za průmyslové velkochovy je příliš vysoká na to, aby bylo možné takto pokračovat dál, obzvláště tehdy, chceme-li žít ve světě, kde jako součást zdravého ekosystému prosperují i živočichové, jako jsou tučňáci.

Compassion in World Farming vyzývá nejvlivnější organizace, včetně OSN, aby bylo průmyslové zemědělství nahrazeno potravinovým systémem, který respektuje zvířata, prospívá naší planetě a snižuje riziko pandemie. 

Na tomto odkazu můžete podepsat naši petici a připojit se k naší výzvě k budoucnosti bez průmyslového zemědělství.