Letošní konference o změně klimatu (COP26) je vnímána jako „naše poslední šance, jak udržet naživu plán na omezení oteplení na 1,5 stupně“, a proto se na ní soustředily všechny naše společné naděje do budoucnosti. Na březích skotské řeky Clyde se sešlo přibližně 120 světových lídrů, aby stanovili plány na snižování emisí oxidu uhličitého. Z města Glasgow se stalo horké zřídlo obav, očekávání a nemilosrdných faktů.

Jak ještě před konferencí poznamenal britský premiér Boris Johnson, našemu světu zbývá „minuta do půlnoci“. Již jsme vyčerpali všechen čas čekáním na boj s klimatickou změnou.  Přichází závěrečná etapa, kdy má lidstvo poslední šanci omezit globální oteplování na hodnotu 2 stupně Celsia, přičemž bezpečnější limit je 1,5 stupně.

Avšak s touto přelomovou konferencí OSN vyvstal do očí bijící rozdíl mezi tím, co je potřeba udělat, a skutečnými závazky jednotlivých zemí na snižování emisí. 

Pramalé ambice

Generální tajemník OSN António Guterres na tento nepoměr upozornil a spolu s tím vytkl lídrům nedostatek ambiciózních závazků k záchraně planety. Před konferencí COP26 vydalo OSN studii, v níž se analyzovaly národní plány ke snižování emisí skleníkových plynů. Takzvaná „Emissions Gap Report“ (Zpráva o nedostatečném snižování uhlíku) zjistila, že dosavadní závazky přivedou svět na cestu vedoucí k celosvětovému nárůstu teploty o 2,7 stupně Celsia do konce století. Jiným slovem na cestu vedoucí ke katastrofě. 

Jsem si jist, že během této dvoutýdenní konference se vynoří nové a lepší závazky. Přinejmenším v to doufám.

Začal jsem však přemýšlet nad tím, co je podstatou naděje. Naděje pramení z víry, že se vše může změnit a změní k lepšímu. Ale je to skutečně naděje, co dá impuls ke změně? Nebo ke změně vede cosi silnějšího, například strach či dokonce hněv?

Dřívější boje za sociální změny byly mnohdy poháněny nikoli nadějí, ale rozhořčením, nedůvěrou a pocitem nespravedlnosti. Když si vzpomenu na své vlastní zážitky, začal jsem se zapojovat do ochrany zvířat ne kvůli pocitu naděje, že se ke zvířatům lidé začnou chovat lépe, ale hnala mě zloba nad tím, jakému týrání jsou zvířata ve velkochovech a transportech vystavována. Vybavuji si velmi palčivý pocit, jak je to celé špatně, a silně jsem toužil pomoci všechny ty věci napravit. 

Podstata naděje

Mně osobně dalo naději nalezení způsobů, jak se zapojit, a to, že můj hlas byl slyšet. Připojil jsem se ke Compassion in World Farming a začal o celém problému zjišťovat více. Knihy jsem vnímal jako zbraně. Ozbrojil jsem se tedy fakty a začal bojovat. Nešlo jen o problémy zvířat. Ve svých mladých letech jsem byl aktivní i v oblastech, jako je světový mír, znečištění a stávky horníků.

Nechtěl jsem se nechat poučovat uklidňujícími řečmi o tom, jak věci nejsou ještě tak zlé, chtěl jsem pravdu a upřímnost. Nejvíce ze všeho jsem chtěl napomoci ke změně. A velká část mého pocitu naděje plynula z toho, když jsem viděl, že nejsem sám, kdo chce věci řešit a ne je zametat pod koberec. A že je v mé moci s tím něco udělat. 

Možná právě toto zjištění utvořilo můj profesní názor na to, jak důležité je pomáhat lidem zapojit se. Namířit jejich hněv, strach a frustraci konstruktivním směrem, k těm, co mohou změnu skutečně přinést na politické, korporátní a komunitní úrovni.

Pro mě tedy naděje začíná vírou, že se něco musí změnit. A že se to změní. A pokud oni ty kroky ke změně nepodniknou, uděláme je my díky síle naší vytrvalosti a přesvědčivosti. Tím, že ne nikdy nepřijmeme jako odpověď. 

Jak na přednášce TED Talk řekla klimatická aktivistka Greta Thunberg: „Naději potřebujeme, samozřejmě, že ano. Ale to, co potřebujeme ještě více než naději, jsou činy. Jakmile začneme jednat, naděje se objeví všude. A proto místo hledání naděje hledejte činy. Teprve pak přijde naděje.“

Hodiny odtikávají

Ve světě, kde nám zbývá jen několik let na vyřešení klimatické změny, kde příroda kolabuje a odkud do několika desetiletí může zmizet půda, pouhopouhá naděje sama o sobě nestačí. 

Naděje bez příslibu činů je falešnou nadějí. A to by nás mělo skutečně rozzlobit.

Ať už bude výsledek jednání v Glasgow jakýkoli, stejně tak důležité je, aby se lidé i nadále nechali slyšet a vyzývali lídry ke transformační změně, kterou potřebujeme, abychom našim dětem dokázali zajistit budoucnost. A k takové změně musíme použít všechny nástroje, které můžeme. Ne jen ty, které jsou pohodlné.

Záhadná nepřítomnost 

Většina pozornosti vlád je upřena na „uhlí, auta, peníze a stromy“, což jsou jistě důležité součásti řešení klimatické změny. Avšak potraviny jsou zatím zvláštním způsobem přehlíženy. A to i přesto, že potraviny, které jsou zodpovědné až za jednu třetinu všech emisí, jsou jedním z největších přispěvatelů ke globálnímu oteplování. Jen samotný chov hospodářských zvířat vyprodukuje více skleníkových plynů než přímé emise z celosvětové dopravy.

Připadá mi tedy velice podivné, že potřeba snížit spotřebu masa a odklonit se od průmyslových velkochovů se v Glasgow vůbec neobjevila na globální agendě. 

A to se musí změnit, pokud opravdu chceme zabránit klimatické katastrofě.

Současně však nesmíme připustit, abychom se my jako jedinci cítili bezmocní. Významnou část naděje představují lidé, kteří se rozhodnou změnit své každodenní návyky. 

Každý z nás může jednat, třikrát denně pomocí svého vlastního talíře. Tím, že bude jíst méně masa. Můžeme se rozhodnout jíst více rostlinných potravin a zajistit, aby maso, které jíme, pocházelo z pastevních chovů, chovů s volným výběhem či z ekologických farem. 

Tímto způsobem můžeme jednak dosáhnout zdravější stravy, snížit týrání zvířat, zmírnit nejhorší extrémy klimatické změny, a také vytvořit skutečnou naději. A těmito našimi vlastními činy uchovat naživu naději v „udržení oteplení pod 1,5 stupně“.