Podotkl, že miliarda lidí z celého světa trpí hlady, a poté označil současný způsob výroby a konzumace potravin za „od základu neudržitelný, zvyšující riziko zoonóz a vzniku antimikrobiální rezistence a zároveň neúnosně zatěžující zdroje pitné vody, lesy, biodiverzitu, klima a počasí.“ Dále se zmínil o nezávislé revizi národní potravinové strategie, o opatřeních proti plýtvání jídlem a o plánech přeměny zemědělských dotací tak, aby podporovaly správnou péči o životní prostředí.

Stejně jako mnozí další vládní lídři i Goldsmith požadoval globální řešení, které zajistí potraviny všem a bude zároveň reagovat na zdravotní a klimatické hrozby a úbytek biodiverzity.

„Musíme si uvědomit, že všechny potřebné nástroje už máme. Jediné, co chybí, je politická vůle k tomu je použít,“ řekl lord Goldsmith. Nemohl jsem než s ním souhlasit.

O bojovné řeči na summitu nebyla nouze.

Generální tajemník OSN Antonio Guterres, který za celou událostí stál, problém pojmenoval takto: „Vedeme válku proti přírodě…A sklízíme kyselé plody své práce. Zničené úrody, klesající příjmy a potravinové systémy, které selhávají…Válka proti planetě musí skončit a potravinové systémy nám mohou pomoci znovu nastolit mír.“

Tímto byla hozená rukavice pod nohy světových lídrů.

Měníme narativ

Co se mě týče, myslím, že na summitu se podařilo změnit narativ. Opustit představu mírně poupraveného business-as-usual (současný stav beze změn) ve prospěch transformačních přístupů k reformě potravinového systému. Možná jsem přespříliš optimistický, ale skutečně mi v ten den připadalo, že vstupujeme do nové éry, kdy budeme uvažovat jinak.

Paradigma, jež panovalo před třiceti lety, vpodstatě hlásalo, že „všechno je v nejlepším pořádku“, a kdokoli chtěl vznést témata, jako je hlad, úbytek divoké přírody nebo týrání zvířat, byl označen za otravně politického. Nebo dokonce za radikálního. Kosmetické úpravy systému, aby škodil o něco méně, bylo to jediné, v co jsme mohli doufat. Změna od základu nebyla ničím jiným než snem.

Že oficiální postoje procházejí změnou, bylo možno usoudit z vládních projevů na summitu. Národní lídři jeden za druhým vyjmenovávali důvody pro změnu potravinového systému. Opakovaně se odkazovalo na „posledních devět sklizní“, než budou dosaženy nebo naopak promarněny celosvětově přijaté cíle udržitelného rozvoje. Důraz se kladl na pozitivní a proveditelná řešení. Kromě zajištění školních obědů pro každé dítě patřily mezi nejčastější vládní prohlášení také nulové plýtvání jídlem a zemědělské inovace. To jsou skutečně dobré a velmi potřebné změny.

Musíme jednat ihned, pokud nechceme, aby naše děti válčily o vodu a jídlo.

Viceprezident Evropské komise Frans Timmermans

Ale přesto jsem se nemohl zbavit myšlenky, že vlády pouze natahují ruce po změnách, které jsou nasnadě, namísto skutečně zásadních změn.

Slepé místo

Mnohem vzácněji zazněly hlasy nabízející skutečně přelomová řešení, jako například ukončení průmyslového chovu zvířat a přeměna stravy dosud příliš závislé na živočišných výrobcích. Věc se má tak, že pokud neupustíme od chovu zvířat v průmyslových velkochovech, většina cílů udržitelného rozvoje OSN zůstane absolutně mimo náš dosah. A velkochovy zůstávají i nadále slepým místem většiny vlád.

Možná i na to se Guterres odkazoval, když prohlásil, „Potřebujeme, aby občanská společnost i nadále volala po změně.“ To my budeme, vážený pane generální tajemníku, to my budeme.

Průmyslové zemědělství je hlavní příčinou úbytku volně žijících zvířat, odlesňování a degradace půdy. Je to nejrozsáhlejší případ týrání zvířat na planetě. A nyní je spojováno i s vážným pandemickým rizikem: ve velkochovech vznikají perfektní podmínky pro vznik a šíření nových nebezpečných variant nemocí.