Philip: Jak na to reagují tvoji kamarádi, když jim připomeneš, že je důležité zajímat se o to, co jí?

Izzy: Hodně z nich nad tím nikdy nepřemýšlelo, nikdo jim to neřekl a ani ve škole se o tom neučíme. Taky si myslím, že si pořád hodně lidí myslí, že když je někdo mladý a zajímá se o životní prostředí, je trochu blázen. Jako že patří do Extinction Rebellion, chodí na demonstrace a tak podobně. Ale já jsem jen obyčejná holka, která má obavy o svojí budoucnost a hrozně moc jí záleží na hospodářských zvířatech a taky chce přispět ke změně.

Philip: Díky bohu, Izzy, potřebujeme více lidí jako ty. Všichni se teď soustředí na summit OSN o potravinových systémech, který bude 23. září. Pokud bys byla v jedné místnosti se všemi těmi lídry, co bys jim řekla?

Izzy: Byla bych ráda, kdyby dospělí projednou udělali, co řeknou. Ne aby se jen postavili, pronesli spoustu vznešených a moudrých slov a pak neudělali absolutně nic! Jak by bylo jim, kdyby jejich milovaný pes nebo kočka byli najednou zavření v kleci, ve které si nemohou ani lehnout nebo se otočit? Jestli mají děti, v jakém stavu jim nechávají planetu? Vždyť jejich vnoučata možná uvidí lvy, slony nebo gorily už jen v pohádkových knížkách nebo na tapetách v dětském pokoji. A z téhle nádherné planety se stane něco jako kulisa z počítačové hry - temno, žádná zvířata, žádní motýli, jen lidé se zbraněmi, kteří se snaží ochránit poslední zbytečky pitné vody a jídla. To oni tohle způsobili. Mohou za to lidé, kteří mluví na jevišti, ale neudělají nic. Mohou za to lidé, kteří brzy už nebudou žít a neuvidí, jak nám zničili celý svět.

Philip: Za deset let ti bude něco přes dvacet. Co si myslíš, že v té době bude jinak? V co nejvíce doufáš?

Izzy: Věřím a doufám, že všichni budeme jíst jinak. Určitě víc rostlinně. Víc toho, co roste v místech, kde žijeme. Myslím, že mnohem víc lidí si bude pěstovat jídlo samo. Zrovna nedávno se nám poštěstilo přestěhovat se na venkov a tady si té změny všímám.

Nejvíc doufám, že tady svět stále ještě bude! Že nebude spálený na uhel nebo zaplavený vodou. A že většina nebo všichni dospělí konečně pochopí, že průmyslové velkochovy prostě musely skončit, už jen kvůli zvířatům, kvůli divoké přírodě a kvůli našemu klimatu. A snad pochopí, že to jak se s těmi zvířaty zacházelo, bylo prostě nechutné. Stydím se, jen si na to vzpomenu.

Ale teď mám pocit, že svět je jako rajská zahrada a dospělí jako hadi, kteří tuhle zahradu zničí ještě dřív, než si v ní budou hrát děti.

Náš rozhovor skončil a já cítil, jak mi setkání s tak silnou a zapálenou mladou osobností vlilo do žil novou energii a nadšení.

Máme veliké štěstí, že mezi námi jsou tak zapálení mladí lidé, kterým skutečně leží na srdci osud dalších tvorů, se kterými sdílíme planetu, nespravedlnost ukrytá ve velkochovech a náš pokažený potravinový systém. A že se nebojí zvednout se a něco s tím dělat.

Teď je řada na dospělých, aby se pustili do práce a něco s tím udělali.

O autorovi:

Philip John Lymbery je globální ředitel Compassion in World Farming, hostující profesor na Winchesterské univerzitě a autor dvou knih - Farmagedon a Mrtvá zóna. Číst více.