S námi lidmi je to těžké. Spoustě z nás není osud zvířat lhostejný, není nám jedno, v jakých podmínkách žijí, ale kolik z všech těch lidí, co znáte, bere alespoň trochu ohledy na zvířata chovaná na maso?

Vždycky jsem němý úžasem z toho, že někteří „milovníci zvířat“ se nikdy ani nezamyslí nad tím, jakým způsobem nakládáme se zvířaty chovanými pro maso, v jakých podmínkách je chováme.

To je skutečnost, která vešla ve známost pod názvem „masový paradox“.

Moje přítelkyně baronka Rosie Boycottová mi jednou řekla: „Pokud bychom v intenzivních chovech, v jakých chováme prasata, měli labradorské retrívry, kteří jsou stejně inteligentní jako ta prasata, byl by z toho kolosální skandál“.

A stejně tak velké množství lidí ani nenapadne pozastavit se nad tím, jaké to pro divoká zvířata je, žít pod zámkem v zoologických zahradách. Nebo nad tím, že zvířata třeba musí snášet bití a mučení, aby byla poslušná, a to jen proto, aby mohla nosit člověka, tančit, bojovat... Prostě kvůli naší povrchní zábavě a potěšení.

Zároveň však také víme, že spousta majitelů zvířat, kteří je chovají jako své společníky, dává svým mazlíčkům přednost před lidmi. Výzkumy ukazují (Pets over People), že jedním z důvodů, proč někteří lidé spíše jako společníka zvolí zvíře nežli člověka, je skutečnost, že zvířata dávají „bezpodmínečný pozitivní pohled“, což je něco, co milovník zvířat v interakci s jiným člověkem nemusí vždy dostat.