„Jak by bylo na světě krásně…“

„Jak by bylo na světě krásně…“ – to jsou nesmrtelná slova doktora Dolittla, která nám zazpíval v písničce „If I could talk to the animals“ (v překladu „Kdybych tak mohl mluvit se zvířaty“).

Zní to jako nedosažitelný sen, ale jedno je jisté: svět by vypadal úplně jinak.

Byl by to svět plný vzájemného respektu. Všichni by chápali, že zvířata jsou individuální bytosti. Že mají svůj vlastní rozum a osobnost, stejně jako své vlastní potřeby a touhy. Pochybuji, že bychom je chovali pro hospodářské účely, rozhodně ne tak intenzivním a krutým způsobem, jakým to děláme v současnosti.

A nebylo by třeba vést kampaně za to, aby byla jejich schopnost vnímání uznána zákonem – bylo by to prostě považováno za samozřejmé. Což pro ochránce zvířat dávno samozřejmé je.

Spřízněnost

Tento nadpis v sobě ukrývá poslání, které by měli všichni lidé ctít. Zdůrazňuje, že je důležité zacházet se všemi druhy, které sdílejí tuto Zemi, s respektem a soucitem, který si jistě zaslouží.

Nepochybuji o tom, že když v jádru sebe samých najdeme něco, co je důležitější než naše vlastní bytí – jakousi spřízněnost života, která přesahuje druhy –, budeme mít příležitost posílit naše vlastní blaho díky většímu pocitu spojení s jinými tvory, se kterými obýváme tuto úžasnou planetu. 

Laskavost

V dnešní době, kdy lidstvo čelí mimořádným krizím v oblasti klimatu, přírody a zdraví, si více než kdy jindy přeji, aby mnohem více lidí pohlíželo na zvířata jako na sobě rovné v tom smyslu, že si zaslouží naši ohleduplnost a laskavost.

Když začneme o zvířatech uvažovat jako o individuálních bytostech s vlastní osobností, dopadne na nás tíha toho, jak nespravedlivě, krutě a nemilosrdně s nimi zacházíme. 

Občas se mi zdá, že jsme ztratili lidskost jako takovou. Pro každou miliardu lidí na této planetě chováme ročně na jídlo 10 miliard zvířat.  Dvě třetiny z nich projdou intenzivním hospodářským chovem v továrnách na zvířata, kde na ně čeká krutý život v klecích nebo velmi stísněných podmínkách. V procesu výroby potravin jsou pouhým číslem, ale ve skutečnosti je každé zvíře jedinečná vnímající bytost. Kdyby mohla mluvit, co by nám řekla? Bojím se na to jen pomyslet. 

Možná se vám to bude zdát neuvěřitelné, ale když sečteme hmotnost všech savců na Zemi, od nejmenší myši až po největší velrybu, jen 4 % připadnou na volně žijící zvířata. 96 % tvoří lidé a dobytek. Přesto i ona 4 % volně žijících zvířat je pro řadu lidí zřejmě natolik vysoké číslo, že se neostýchají je lovit, týrat a obchodovat s nimi.

Týrání jakéhokoli zvířete, ať už domácího, hospodářského nebo volně žijícího, se mi z duše protiví. Pokaždé, když vidím na krajnici ležet mrtvé zvíře, otřese to se mnou. Vyhýbám se zoologickým zahradám a akváriím. Snažím se dělat vše pro to, aby ostatní pochopili, jak je důležité pečovat o tu hrstku volně žijících zvířat, která na světě zbývá. A snažím se do světa vykřičet, jaká neuvěřitelná krutost se pojí s velkochovem zvířat, který je největší příčinou zvířecího utrpení na naší planetě.

Porušená dohoda

Vraťme se ale v čase o deset tisíc let zpět. V té době naši předkové změnili běh lidských dějin; kočovný způsob života nahradilo osidlování, a tak se zrodila éra zemědělství. 

Přechodem od nomádů k osadníkům jsme uzavřeli základní dohodu s půdou, jež se stala nezbytným předpokladem pro produkci potravin, které nás živí. 

V posledních desetiletích jsme ale tuto dohodu porušili tím, že jsme od půdy oddělili zvířata, aby byla krutě zavírána v takzvaných „farmách“, čímž jsme vytvořili živnou půdu pro rozvoj nemocí. Znečistili jsme naše řeky a z oceánů vytvořili jednu obrovskou popelnici na vlastní odpadky a nepořádek. Narušili jsme koloběh dusíku a nahradili ho chemickými hnojivy a pesticidy. Sklízíme jednu úrodu za druhou a vytváříme si iluzi nekonečné hojnosti.

Odkaz

Nyní však začínáme zjišťovat, co by to mohlo vlastně znamenat pro budoucnost našich dětí. Je kvůli tomu, že jsme zvířata odtrhli od půdy a porušili tak základní dohodu, v ohrožení? Dali jsme ji do zástavy, aniž bychom měli na zaplacení?

Vzhledem k tomu, že na řešení změny klimatu zbývá jen něco málo přes deset let, blíží se konec éry antibiotik a v moři je nedostatek ryb, je jasné, že se udržitelnost stává neudržitelnou iluzí.

Za dobu kratší, než trvá jeden lidský život, by velká část naší volně žijící zvěře mohla vyhynout a půda po celém světě by mohla přinést poslední úrodu. V sázce nikdy nebylo více. 

Jádro této problematiky spočívá ve způsobu, jakým se živíme, jak zacházíme s půdou a všemi zvířaty, která ji obývají.

Na závěr tedy vznesu prosbu – prosbu od srdce jedné vnímající bytosti k druhé: snažme se znovu získat svou lidskost. Pokusme se změnit způsob, jakým nahlížíme na všechny zástupce našeho druhu. Přijměme všechny vnímající bytosti za spřízněná stvoření, která mají právo žít na tomto světě stejně jako my. 

Zachovejme pro naše děti silný odkaz plný soucitu.

Jak by řekl doktor Dolittle: „Jaký báječný úspěch by to byl“.