Tříletá vnučka mojí kamarádky se nedávno naučila jezdit na koloběžce. Moc ji to baví. Jezdí na ní denně a každý den ji čistí. Má ji ve svém dětském pokojíčku, aby jí ji nikdo neukradl.

Jednoho rána zjistila, že oknem jí do pokojíčku vlezl jakýsi pavouček, který se následně rozhodl, že bude bydlet na řídítkách její koloběžky, a mezi rukojetí a růžovými třásněmi, které ji zdobí, si upředl síť. 

Pro tu cácorku bylo samo sebou, že ten den pavoukovi přenechala svoji koloběžku a nevytáhla ji ven, aby si zajezdila. Koneckonců nechtěla rozrušit pavoučka, který se dočasně usídlil na jejím majetku. Nečekala ovšem, že než se onen pavouk usmyslí, že se vydá do světa za oknem do jejího pokojíčku, uplyne deset dní. Holčička celých těch deset dní neporušila své předsevzetí neučinit z pavoučka bezdomovce. Ba co víc, dokonce mu zpívala, aby cítil, že ho někdo má rád. 

Je to jednoduchý příběh laskavosti, ale kolik z nás by bylo schopno zříci se na deset dní dětské radosti z jízdy na koloběžce? Obzvláště když je tak snadné pavouka chytit a vyhodit ho z okna ven? Pro mě to je příběh o soucitu, který nejde vyjádřit slovy. 

A není to zdaleka poprvé, co děti ukazují sílu a moudrost harmoničtějšího, mírumilovnějšího spolubytí s ostatními tvory.

My sice možná chápeme důležitost empatie a porozumění, ale v uspěchaném moderním světě je až příliš snadné nemyslet na druhé – ať už to jsou druzí lidé, nebo ti nejdrobnější živočichové na naší planetě.

Temné dny

Zdá se, že dnes je ve světě tolik temnoty. Války, zabíjení, utrpení jak lidí, tak ostatních živočichů. To vše může vést k pocitu bezmoci, může to v nás vyvolat pocit, že jsme malinkatí a naše problémy bezvýznamné.

Přesto existují věci, které jsme schopni ovládat a ovlivnit. 

Jednou z nich je vědomě si zvolit laskavější cestu. Laskavost má totiž sílu změnit životy těch, kterých se dotýkáme.  Proto je mimořádně důležité, abychom jednali laskavě, a tím zabránili lidskému a zvířecímu utrpení, namísto toho, abychom se za ně snažili mstít.

Nevinit není snadné. Ani necítit hořkost či odpor vůči druhým. Na člověku, jenž překoná všechny své problémy a své zkušenosti a ponaučení z nich využije k šíření moudrosti a laskavosti, je ovšem něco jedinečně nádherného.

Ti, kteří nemají hlas

To, co se dotkne srdce a zanechá v duši otisk, je laskavost vůči ostatním tvorům, kteří s námi žijí na této planetě. Já osobně nacházím inspiraci v těch, kteří zasvětili svůj život ochraně, záchraně a podpoře zvířat. Těch, kteří chápou, že zvířata neumějí mluvit. Jsou soucitní, pečující a bezpodmínečně laskaví.  

Mám neskutečné štěstí, že u nás v organizaci CIWF s takovými lidmi každý den spolupracuji. 

Strádání, kterému jsou vystavena vnímající a citlivá stvoření, jež skončila v průmyslových chovech, je obrovské. Takový chov není jen nelaskavý, ale především nevýslovně krutý. A až příliš často schovaný za zavřenými dveřmi. Je mi ctí, že mohu pracovat s tolika lidmi, kteří neúnavně bojují za to, aby tomu byla učiněna přítrž. A až na věky budu vděčný všem, kdo nás podporují, a tím nám pomáhají šířit do celého světa poselství laskavosti a soucitu.  

Pojďme si tento Světový den laskavosti – a také každý den – připomenout, že laskavost je skutečným klíčem k lepšímu světu. Laskavost je řetězová reakce. Jediné, co potřebuje, je to, aby ji jeden z nás vyvolal. 

Hlavní snímek: Osiřelá gorila horská jménem Ndakasi leží v náručí svého ošetřovatele Andreho Baumy krátce před tím, než 26. září 2021 po dlouhé nemoci zemřela | Foto: Brent Stirton